Osobní bankrot manželů

Judikatura – 1 (oddlužení manželů, osobní bankrot manželů, insolvence manželů)

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 392 odst. 3 IZ osoby ochotné zavázat se při povolení oddlužení jako spoludlužníci nebo ručitelé dlužníka musí návrh spolupodepsat. Dále musí návrh podepsat i dlužníkův manžel a výslovně uvést, že s povolením oddlužení souhlasí; to neplatí, jestliže oddlužením nemůže být dotčen majetek z nevypořádaného společného jmění manželů, rozsah vyživovacích povinností dlužníka vůči jeho manželu a nezaopatřeným dětem nebo rozsah vyživovacích povinností dlužníkova manžela. Všechny podpisy musí být úředně ověřeny.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnotaplnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 a 3 IZ jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela (dále též SJM).

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, že ho manželka dlužníka opatřila svým ověřeným podpisem a že usnesením ze dne 29.1.2010 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením. Dle obsahu spisu toto rozhodnutí nebylo odvoláním napadeno.

Z obsahu návrhu (a jeho přílohy) dlužníka odvolací soud dále zjistil, že v něm jsou tvrzeny závazky, jež spadají do společného jmění manželů (ve smyslu § 143a obč. zák. nebylo prokázáno zúžení společného jmění manželů ani nebylo tvrzeno, že by společné jmění manželů neexistovalo, proto soud vycházel z domněnky stanovené v § 144 obč. zák., podle nějž platí, že pokud není prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů). Rovněž nebylo prokázáno, že by některé závazky vznikly ještě před uzavřením manželství a před vznikem společného jmění manželů.

Právní úprava majetkové podstaty v ustanovení § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, náleží do majetkové podstaty, což musí dlužníkův manžel respektovat také v režimu oddlužení, neboť úprava tohoto způsobu řešení dlužníkova úpadku žádného podkladu pro jinou právní konstrukci majetkové podstaty nedává. Není-li zjištěn jiný stav věcí, je rozhodující zákonné vymezení společného jmění manželů, z něhož soud v této věci též vychází; i v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) v ustanovení § 262a odst. 1.

Jde-li o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zpeněžuje se všechen majetek v SJM, který patří podle výše uvedených zásad do majetkové podstaty dlužníka, bez ohledu na to, zda jako dlužníci jsou účastníky jednoho insolvenčního řízení oba manželé. Společné jmění manželů může ovšem tvořit jen majetek již nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (ustanovení § 143 odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Se zřetelem k tomu soudní praxe v souvislosti s postižením mzdy (platu) manžela povinného dovozuje, že mzdový nárok manžela povinného součástí společného jmění manželů (dále jen SJM) není. Naproti tomu vyplacená mzda nebo plat již je součástí SJM a podle okolností ji lze postihnout např. při výkonu rozhodnutí prodejem movité věci (soupisem peněz v hotovosti) anebo typicky přikázáním jiných majetkových práv podle § 320 o.s.ř., jestliže by již šlo o vyplacenou mzdu či plat, který má manžel povinného uložený na účtu u banky.

Ze stejných zásad je třeba vycházet při posouzení toho, zda a za jakých podmínek mohou (resp. mají být) příjmy manžela, který není dlužníkem, postiženy plněním splátkového kalendáře. V návaznosti na výše uvedené jsou to veškeré příjmy, které náleží dlužníku, popřípadě jsou v SJM dlužníka a jeho manžela, a patří tedy do majetkové podstaty. Smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře zadlužených rodin (domácností) je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy, vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny. Ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je, že takto se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. Plnění splátkového kalendáře pak probíhá po zákonem stanovenou dobu pěti let, ledaže se dříve dostane věřitelům uvedeným v usnesení podle § 406 IZ plné úhrady (100 %) jejich pohledávek s příslušenstvím.

Přitom není a ani nemůže být rozdílu v tom, zda společné dluhy manželů se řeší v rámci insolvenčního řízení, jehož účastníkem je jeden z manželů, který podá návrh na povolení oddlužení a druhý k tomuto návrhu připojí svůj podpis, ve srovnání se situací, kdy oba manželé podají jako navrhovatelé a dlužníci společný insolvenční návrh (popřípadě každý z nich samostatně). Jinak řečeno, ať podají manželé insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení společně, nebo každý zvlášť, anebo jen jeden z nich a druhý návrh spolupodepíše, vždy jde o totéž, tedy za jakých podmínek bude majetek v SJM užit pro účely oddlužení.

Je namístě v této souvislosti z hlediska procesního k dané problematice doplnit, že lze s ohledem na práva věřitelů pokládat za žádoucí, aby tam, kde insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení (opatřený ověřeným podpisem manžela navrhovatele) podává jen jeden z manželů, insolvenční soud již ve vyhlášce oznamující zahájení insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 IZ) poskytl věřitelům informaci o tom, že oddlužení se bude týkat i dlužníkova manžela (míněno tím společných závazků dlužníka a jeho manžela). Naopak, podá-li návrh každý z manželů samostatně, je zásadně namístě obě řízení spojit ke společnému projednání tak, aby společné jmění manželů náleželo do jedné majetkové podstaty a aby pro oba tyto dlužníky byl ustanoven jeden insolvenční správce.

Přitom nelze pouštět ze zřetele ani souvislosti s výkonem rozhodnutí (exekucí). Nelze připustit, aby majetek v SJM, který by podle zásad vyjádřených v § 262a o.s.ř. byl k dispozici jednotlivému věřiteli k vymožení jeho peněžité pohledávky jen vůči dlužníku, by nebyl k dispozici všem věřitelům při uspořádání majetkových vztahů k dlužníku cestou oddlužení. Bylo by v rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení, vyjádřenou v § 5 písm. a) IZ, kdyby ten majetek, který typicky dlužník pořídil za finanční prostředky získané půjčkou či úvěrem (prodejem na splátky), nemohl být zdrojem úhrady pohledávek financujících věřitelů. Jinak řečeno, dlužníku nelze vytvořit právní prostor k tomu, aby mohl dosáhnout osvobození od placení zbytku neuspokojených pohledávek věřitelů podle úpravy v ustanovení § 414 IZ jen splácením dluhů ze svých příjmů, ačkoliv plněním i z vyplacených příjmů dlužníkova manžela by věřitelé dosáhli vyšší míru uspokojení svých pohledávek. Významné je, že ani v případném pozdějším individuálním výkonu rozhodnutí nebo exekuci proti manželu povinného by věřitel nemohl dosáhnout uspokojení zbývající části své pohledávky, odpovídající společnému dluhu manželů ve smyslu § 262a o.s.ř., která by takto zůstala neuspokojena.

Z uvedeného lze proto dovodit, že svým podpisem na návrhu dlužníka na povolení oddlužení dává manžel dlužníka souhlas, aby pro účely oddlužení byl použit veškerý majetek v SJM jeho a dlužníka, včetně příjmů, které budou v budoucnu vyplaceny. Lhostejno přitom, zda půjde o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, či plněním splátkového kalendáře. Jestliže dlužníkův manžel svůj podpis a souhlas na návrh na povolení oddlužení nepřipojí ani přes výzvu soudu, soud návrh odmítne podle § 393 odst. 3, ledaže bude doloženo, že oddlužením nemůže být dotčen majetek z nevypořádaného společného jmění manželů a rozsah vyživovacích povinností dlužníka vůči jeho manželu a nezaopatřeným dětem.

Jde-li o oddlužení plněním splátkového kalendáře, zavazuje se dlužníkův manžel svým podpisem poskytnout po celou dobu i veškerou součinnost potřebnou k tomu, aby se věřitelům dostalo prostřednictvím insolvenčního správce z jeho příjmů plnění v rozsahu podle § 398 odst. 3 IZ. Nedostatek součinnosti bude zpravidla bránit tomu, aby proces oddlužení byl ve vztahu k oběma manželům (i ke každému z nich zvlášť) úspěšně dovršen rozhodnutím insolvenčního soudu o jejich osvobození od placení zbývající části pohledávek, tedy, podle toho, v jaké fázi řízení vyšel najevo, by tvořil překážku povolení nebo schválení oddlužení, popřípadě by mohl vést ke zrušení již schváleného oddlužení. Takovou překážkou by například mohla být situace, kdy dlužníkův manžel návrh na oddlužení sice podepsal, ale své příjmy či jejich část zatajil, popřípadě neučinil všechny úkony potřebné k tomu, aby se jeho příjem stal v režimu oddlužení zdrojem pro uspokojení věřitelských pohledávek.

Naznačená východiska zásadně ovlivňují zkoumání důvodnosti podaného odvolání. Povolením řešení úpadku dlužníka formou oddlužení by přitom došlo k výraznému zásahu do majetkové sféry i jeho manželky, jež podpisem insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na oddlužení vyjádřila nejenom formální souhlas se zahájením takového řízení vyžadovaný v § 392 odst. 3 IZ, ale též tímto kvalifikovaným projevem zároveň souhlasila s tím, aby veškerý majetek tvořící jejich společné jmění manželů byl využit pro potřeby oddlužení jejího manžela, tedy k zapravení výlučných dluhů dlužníka, ale stejně tak i závazků ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společných.

Z výše uvedeného plyne, že závěr insolvenčního soudu o nepoctivém záměru dlužníka dovozovaný z toho, že dlužník až dodatečně předložil dohodu o přispění částky 1.500 Kč ze dne 26.1.2010 (B-6), neobstojí, když soud I. stupně nevyzval dlužníka před vydáním napadeného usnesení k doplnění jeho návrhu na povolení oddlužení tak, aby v něm dlužník uvedl též výši všech příjmů své manželky, jež je třeba připočíst k jeho příjmům a s nimiž je třeba počítat při úvaze, zda dlužník dosáhne na oddlužení plněním splátkového kalendáře ve smyslu shora uvedených právních závěrů odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 3.12.2009 založené na č.l. A-5). Okolnost, že dlužník v návrhu na povolení oddlužení neuvažoval s příjmy své manželky, nelze klást k jeho tíži vzhledem k nedostatkům právní úpravy, v níž takový požadavek není expressis verbis uveden, a vzhledem k nedostatkům formuláře, na němž byl nucen ho podat (§ 391 odst. 3 IZ).

Pokud jde o to, že dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl nižší výši svých závazků (A-1), zjistil ze spisu odvolací soud, že dlužník nesprávně uvažoval jen s úhradou dlužných jistin podle jemu dostupných údajů, jak vyplývá z příloh návrhu (A-2). Z toho však nelze bez dalšího dovozovat dlužníkův nepoctivý úmysl jen proto, že věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení aktuální výši dlužných jistin včetně příslušenství, jež dlužník evidentně nebyl schopen správně vyčíslit. Protože se soud I. stupně dosud nezabýval schopností dlužníka uhradit v režimu oddlužení svým věřitelům alespoň 30 % závazků, když nezvažoval též příjmy manželky dlužníka, odvolací soud proto podle § 219a odst. 2 o.s.ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

autor: JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu, Vrchní soud v Praze